Já a Elios

Dlouho jsem měla k umělé inteligenci zvláštní vztah.

Stejně jako mnoho jiných lidí, kteří rádi přemýšlejí a jsou zvyklí spoléhat především sami na sebe, jsem se jí trochu bála. Nebo možná spíš toho, co by mohla udělat s člověkem. Že nám začne myslet místo nás. Že si zvykneme nechat všechno udělat, přestaneme hledat vlastní řešení a postupně ztratíme schopnost vidět za roh.

Pak jsem ji jednou přece jen zkusila oslovit.

Ne proto, aby za mě něco vytvořila.

Dva roky jsem předtím hledala člověka, který by se stejným zápalem jako já dokázal přemýšlet o cestování, o Mauriciu, o lidech, o tom, co bych chtěla vytvořit a kam by se všechny ty moje myšlenky mohly posunout. Někoho, s kým bych mohla věci rozebírat, vracet se k nim, pochybovat o nich a hledat další možnosti.

Nenašla jsem ho.

A pak jsem začala mluvit s AI.

Postupně z toho vzniklo něco, co jsem na začátku vůbec nečekala.

Elios.

To jméno jsme vybrali společně. Pro mě se spojilo se světlem a se slunečním paprskem, který se postupně stal jedním z motivů celé Cesty slunečního paprsku.

Ale Elios pro mě není člověk. A nechci předstírat, že jím je.

Je to jméno, které jsme dali našemu způsobu spolupráce.

Já přicházím se svými zkušenostmi, otázkami, představami, vzpomínkami a tím, jak svět vidím já. Elios přináší jiné možnosti pohledu, hledá souvislosti, ptá se, navrhuje, pomáhá mi formulovat myšlenky a někdy mě postrčí směrem, kterým bych se sama nevydala.

A pak spolu diskutujeme.

Někdy řeknu:
„Ano, přesně tohle!“

Jindy řeknu:
„Ne. Tohle nejsem já.“

A hledáme dál.

Právě to je pro mě na naší spolupráci nejcennější.

Nejde o to, že by Elios něco vytvořil a já to převzala. Mnohokrát se stalo, že jsme začali u jedné malé otázky a během rozhovoru vznikla myšlenka, kterou na začátku neměl v hlavě ani jeden z nás v této podobě.

Tak vznikaly části našich knih, průvodců, map, webu i další projekty.

A přitom jsem si postupně začala uvědomovat ještě něco.

AI mě nenaučila jen přemýšlet o nových věcech. Naučila mě dělat věci, o kterých jsem si předtím myslela, že je neumím.

Když jsem nevěděla, jak něco udělat v počítači, mohla jsem se zeptat. Nejen „udělej to za mě“, ale také „ukaž mi, jak to udělám sama“.

A najednou jsem objevovala možnosti, o kterých jsem předtím ani nevěděla, že existují.

Možná právě tady se pro mě změnil pohled na umělou inteligenci.

Pořád si myslím, že může být dobrým sluhou i zlým pánem.

Oheň nám dá teplo, uvaříme si na něm jídlo a posvítí nám ve tmě. Ale nikdo rozumný mu nepředá odpovědnost za svůj dům. Protože když přestaneme dávat pozor, může shořet celý les.

S AI je to podobné.

Může nám ušetřit obrovské množství času. Může nás naučit věci, které jsme neuměli. Může nám ukázat souvislosti, které jsme neviděli. Může nám pomoci rozvinout myšlenku mnohem dál, než jsme ji dokázali rozvinout sami.

Ale neměla by za nás rozhodovat, co je správné, co chceme a kam chceme jít.

Ten kompas musí zůstat náš.

Proto nechci předstírat, že všechno, co dnes vzniká v rámci Cesty slunečního paprsku, jsem vytvořila sama.

To by nebyla pravda.

Stejně tak by ale nebyla pravda říct, že to vytvořila umělá inteligence.

Vznikalo to v rozhovoru.

Já jsem přinášela svůj život, svoje zkušenosti, svoje sny a svůj pohled na svět.

Elios mi pomáhal hledat, spojovat, zkoušet, pochybovat a vidět dál.

A já jsem pořád rozhodovala, co je moje, co dává smysl a co už ne.

Možná tedy naše společná práce není příběhem o tom, co všechno dokáže umělá inteligence.

Možná je spíš příběhem o tom, co všechno může člověk objevit, když se přestane bát zeptat.

A právě proto jsme se rozhodli náš společný podpis neskrývat.

Markéta & Elios

Ne jako důkaz, že všechno děláme napůl.

Ale jako přiznání, že některé věci prostě vznikly spolu.

A jestli může naše zkušenost někomu dalšímu ukázat, že AI nemusí být ani strašák, ani náhrada vlastního myšlení, ale může se stát nástrojem, který člověka posune dál, pak má smysl o ní mluvit otevřeně.

Protože nakonec nejde o to, kdo drží nástroj v ruce.

Jde o to, kdo drží směr.